Life & Stories, Moleskine, United Kingdom Life

Já mám asi… problém

25/06/2013

To, co teďka napíšu, se vám bude zdát naprosto absurdní a možná i úplně debilní. I já jsem si to myslela, že to prostě není možný, ale čím víc jsem se nad tím zamejšlela a začala o tom číst, tak mi to tak připadat přestávalo a dneska to úplně vyvrcholilo.

Byla jsem dřív aktivní člověk. Úplně naprosto. Pořád jsem něco tvořila a hodně mě to bavilo, kreslení, malování, tvoření i v Photoshopu nebo jen tak s FIMO hmotou beru jako moje největší koníčky hnedka po řízení auta a vaření. Jenže jsem tady poslední dobou psala, že to už nedělám. A nedělám to. Něco ve mně by chtělo, ale to druhý ve mně tomu šíleným způsobem brání. Nejdřív jsem si myslela, že jsem prostě jen na chvilku ztratila zájem o tyhle věci, ale když už to trvalo moc dlouho, myslela jsem, že jsem jen nechutně línej tragéd.

Nějak mě ani trochu nenapadlo, že by to mohlo mít něco společnýho s něčím, co nedobrovolně prožívám a tak všem tvrdím, že jsem fakt línej tragéd. Jenže když mi před nějakým rokem a něco doktorka zjistila, že mám hypofunkci štítný žlázy a okolo Vánoc jsem ji i přes to, že beru prášky měla v nejhorší fázi, jsem o tom začala hodně číst. A co jsem se nedočetla. Na některý lidi chronický nemoci působěj mnohem hůř, než na jiný lidi. Nehledě na to, že jsem asi nikdy v mým životě nebyla úplně „normální“ jak by řekla moje máma, období antidepresiv a migrén takových, že jsem byla 2x na pohotovosti, protože jsem prostě jen tak přišla o zrak (ne, vy máte paměť dobrou a nemusíte to hledat v archivu, tohle je poprvé, co o tom píšu a nestydím se). Z takových stavů jsem se ale díky znovuzrození tady v UK docela dost dobře a kvalitně dostala, takže pokračujme tím, že chronické nemoci působí na každého jedince jinak. Možná jsem jedincem oslabeným trochu, nevím, každopádně jsem se asi dočetla sama o sobě. Že prý někteří mohou naprosto přijít o své zájmy a koníčky. Úplně mi v tu chvíli vyschlo v krku a hlavou mi začaly proudit všechny možný myšlenky jako „tak já za to nakonec nemůžu?„já se tady nechutně přesvědčuju, ať jdu něco dělat, ale vlastně prakticky ani nemůžu a dělám to proti svý mysli všechno?

Dvě chronický nemoci, který si s sebou potáhnu do konce svýho života a psychicky slabší chvíle v minulosti by mě mohly připravit o zájmy. Vím, že to zní absurdně prostě. Neuvěřitelně. Pořád jako od línýho tragéda. A pořád se snažím něco dělat a tak, ale začínám se bát, že mě to fakt docela ovlivňuje. Někdy už i mám chuť něco dělat, ale za minutu prostě nemůžu. Nejde to a nemůžu. Dneska jsem si to uvědomila, když jsem šla běhat. Převlíkla jsem se, napustila jsem si lahev vody, sáhla po sluchátkách a najednou se mi udělalo fakt divně a něco ve mně řeklo, že nepůjdu. Takovej fakt špatnej stav. A přitom jsem se před minutou na to běhání těšila. A najednou bylo pryč, totálně zhnusený.

Pořád si říkám, že to je možná blbost, ale když vím, že se to spoustě lidí stalo a já mám ještě ke všemu ty nemoce dvě, tak tomu bohužel začínám docela i věřit a nevím, jakou pomoc bych měla přesně vyhledat. Jestli si o tom promluvit s psychologem nebo někým jiným. Jestli si o tom vůbec mám promluvit s někým. Chtěla bych dělat věci co mě baví mnohem víc, ale fakt někdy jsem schopná jen sedět nebo ležet na posteli, tak divně unavená a nemůžu nic. Jen představa nějaký aktivity mě dovádí úplně k šílenství v hlavě.

Asi to moc normální není, no. Já vim. Ale třeba znáte někoho, kdo to má nějak podobně jako já a třeba to nějak vyřešil. Tohle není fakt zápisek v nějakým psychicky podroušeným stavu. Už jsem to chtěla napsat asi tisíckrát, jsem docela v pohodě teďka, ale prostě to zní fakt tak nemožně, že se mi to psát nechtělo. Chtít jít něco dělat a nemoct, protože vás zastaví vlastní mozek, debilní Crohn a blbá štítná žláza. Úplně se mi prostě, nevím jak, dostaly do podvědomí a úplně mi bráněj žít, jak bych chtěla. Přitom, co jsem se odstěhovala do UK je mi fakt o tak strašně, strašně moc líp ve všech směrech, že kdyby se mi vrátila chuť kreslit, malovat, tvořit a psát, že bych si snad splnila sen a napsala bych i tu knížku, o který mluvím deset let.

Vy víte vždycky všechno, třeba znáte někoho, kdo se podobně trápí, třeba znáte někoho, kdo by mi mohl pomoct nebo tak. Chtěla bych si o tom s někým promluvit dřív, než by to mohlo bejt ještě horší třeba.

Omlouvám se, za takovej negativní článek, ale docela dost nad tím přemýšlím a potřebovala jsem to už asi ventilovat. Chci někdy v docela blízký budoucnosti třeba se hnout zase zpátky do Český republiky a ráda bych získala nějakou práci, co by mě aspoň trošku bavila. Takže bych potřebovala, aby mě věci začaly zase bavit jako dřív.

Ale zas abych Vám udělala trošku radost, tak jsem po roce a půl začala přdávat na instagram online. Takže kdo máte zájem o moje instagramový fotky, tak mě můžete sledovat, komentovat, lajkovat, whatever a já budu ráda :)


Instagram

You Might Also Like

10 Comments

  • Reply sarrira 25/06/2013 at 20:17

    Tak třeba se ti jen mění priority :-) Stárneš :-)
    A nebo potřebuješ větší impuls k tvorbě, než – že bys mohla a možná i chtěla. Vy umělci to máte složitý :-) Někoho musí múza vysloveně osouložit a ne jen políbit, aby měl tu pravou chuť něco tvořit.
    Když máš momenty, že bys i něco udělala, dokážeš si v tu chvíli odpovědět na otázku „a k čemu jako?“

  • Reply N. 25/06/2013 at 21:13

    Ahoj, myslím, že ti dost rozumím. Něčím podobným trpím od podzimu- absolutní nechuť k věcem, co mě dřív bavily, vzápětí zase výčitky, že se nemůžu cítit dobře, když nejsem schopna se ani dokopat k věcem co mě baví. Byla jsem z toho tak zoufalá a tak na sebe naštvaná, že jsem se nakonec nedávno rozhodla zajít na psychoterapii (ještě jsem si namlouvala, že mě tam budou mít za přecitlivělou a línou, tak jsem z toho měla i nepříjemný pocity). Tam mi terapeutka řekla, že se jedná o depresi- nikdy jsem otom jako o depresi neuvažovalo, spíš jako o lenosti a neschopnosti se k něčemu dokopat. U mě to sice není způsobený nějakou nemocí s níž bych bojovala, ale mám to stejně. A musím říct, že je to docela úleva, jako paradoxně, že jsem si přiznala, že se vlastně docela trápím a přestala to svádět na lenost, mi docelo otevřelo cestu s tím začít něco dělat, jsem k sobě trpělivější, nevyčítám si to a snažím se na to jít postupně. A ono to vážně pomáhá. Neboj se, zvládneš to taky. Hodně štěstí :).

  • Reply d. 25/06/2013 at 22:13

    třeba najdeš na těchto stránkách inspiraci zrovna tak jako já. I když to není přímá odpověď na řešení tvých problémů….všechno souvisí se vším. Držím palce!
    http://www.zdravi-az.cz/

  • Reply flitterrain 25/06/2013 at 22:56

    když jsem četla tvůj článek, měla jsem absolutní pocit jako kdybych četla svůj deníkovej zápis; před rokem a půl jsem pořád něco dělala, za den jsem toho stihla tolik… uvařit, udělat koláč a odškrtnout si ho z „to-bake“ listu, namalovat tričko, udělat deset cupcakeů z fima a dvoje naušnice pro sestřenice, cvičit, vidět film, přečíst kousek knížky, psala jsem… a potom se to najednou změnilo a nemůžu nic, prokrastinace je moje nejlepší kamarádka, ale víc než to že to nedělám mě děsí pocit že prostě nemůžu; nejde to, nedokážu to, ze všeho jsem otrávená, nebaví mě to, nemůžu dotahovat věci do konce a i když se naplánuju spoustu věcí co udělám o víkendu/příští týden/tenhle měsíc, dopadne to nijak, protože jsem neschopná. mám diagnostikovou bipolární poruchu ale nejsem si jistá jestli to přímo souvisí s tím, každopádně ten pocit kdy mi připadá že nedokážu nic, nenávidim nejvíc na světě. jenom ležet a třeba vykoukat díru do zdi, spát a od všeho utéct. poslední dobou zkouším psát si maličký listy s úkolama na den a zahrnovat tam vážně maličkosti; dát si snídani, vyvenčit psa, pokreslit stránku… a docela to funguje, motivuje mě to k něčemu a docela i funguje vidět za sebou ten progres. určitě v tom nejsi sama <3333 mám pocit že poslední dva roky je hodně věcí špatně a děje se to více lidem (a to vůbec nechci generalizovat, jenom mě občas pocit že v něčem nejsem sama sobecky uklidňuje :D), musíme to statečně přečkat :)) hlavně si nic nevyčítej, jsi hrozně šikovná a já tě moc obdivuju že jsi dokázala odjet a začít všechno od začátku… jsi moc statečná a tohle musíme nějak zvládnout, možná to chce jenom čas :) hrozně moc štěstí, nikdy se nevzdávej! <3333

  • Reply Quanti 26/06/2013 at 08:16

    já tomu rozumím. Hlavně štítná žláza je sviňa strašná na tohle, hormony to šíleně ovlivňujou, tak myslím, že to fakt není tím, že jsi líná – když tě to samotnou štve a víš o tom a tělo ti prostě brání. Měla jsem únavovej syndrom, takže prostě znám podobný stavy (zkus si na to taky nechat udělat vyšetření mimochodem, až se vrátíš do ČR, neschopnost ničeho jinýho než čumění do zdi k tomu patřila taky). Asi ti konkrétně neporadím, možná to zkusit říct endokrinologovi a třeba by ti byl schopnej nějak upravit léky a zlepšilo by se to, nevim. Ale dává mi to smysl všecko co píšeš.

  • Reply Drea 26/06/2013 at 09:27

    Věř, že v tom nejsi sama. Znám ten pocit, když něco CHCEŠ, ale něco v hlavě ti v tom brání.

  • Reply Drea 26/06/2013 at 09:30

    Jo a se štítnou žlázou ti rozhodně radím hledat i jiný způsob léčby než jen brát hormony. Mám s tím zkušenosti z druhé ruky od lidí ve svém okolí a VÍM, že léky-hormony ti NIDKY štítnou žlázu nevyléčí. Budeš je prostě brát už do konce života. A rozhodně bych být tebou zkusila najít jiné způsoby, jak tělu pomoct.

  • Reply Nat 26/06/2013 at 20:28

    Děkuju všem za odpovědi tyjo. Taky jsem sobecky ráda, že nejsem sama. Dneska to bylo snad úplně nejhorší.

    To znamená, že to vůbec nemusím mít z chronických nemocí, ale mohla se mi vrátit deprese v jiný formě a to je fakt už průser totální teda. Musím jít to řešit :/

    O jinak léčený štítný žláze jsem ani neslyšela :(

  • Reply oveczka 02/07/2013 at 16:37

    Mam taky hypofunkci. Prestala jsem kvuli tomu se vsim. Chodila jsem 3x tydne do posilky, behala skoro kazdy den..ted? pche. Dreo, napis vic!

  • Reply Nat 24/07/2013 at 10:44

    oveczka, no přesně! prostě přestaneš, chceš a nemůžeš :(

  • Leave a Reply