Honzové fotografové

Mám se strašně, ale fakt strašně plný zuby za to, jak nejsem schopná o sobě říct, že něco, byť jen třeba i maličko, umím. I kdybych to třeba neuměla (a třeba to je pravda), tak když všude okolo sebe vidím ty nýmandy, co vesele všude píšou, že jsou fotografové a umělci a grafici, tak sama sebe nechápu, proč si to taky neřeknu. A že mi hodně pomohla knížka „Kraď jako umělec“ od Austina Kleona, kterou jsem četla už čtyřikrát. Vždycky, když ji dočtu, tak se cejtím jako ten největší umělec na světě, kterej dokáže naprosto všechno, co si vymyslí. Bohužel na to vždycky po pár dnech zapomenu a jsem zase malý tlustý flekatý nic.

Asi bych si o tom potřebovala s někým popovídat.

Nemám s kým. Nikoho nemám. Jsem tak jako včera mezi řečí v autě zjistila. Píchla sem ji klíčem do lebky a odešla z auta, ale asi to k ničemu nebylo. Z toho vyplývá, že buď asi nepíchat klíčem do lebky nebo píchat do lebky klíčem větší silou.

Snědla jsem největší porci nudlí se zeleninou v mým životě, pak jsem si dala půl litru smetanový zmrzliny a mám takovej pocit, že vzhledem k tomu pivu, který teďka na to všechno piju, strávím noc na hajzlu.

I hate everyone.