Spadla ti na mě tvoje hranolka

Už jsem nemohla. Nemohla jsem slyšet ani její hlas, natož ji vidět nebo s ní nedejbože mluvit. Řekla jsem, že nemám peníze na výlet a přestěhovala jsem se do jiný čtvrti, tak nějak sama, tak nějak ráda i nerada. A pak do Aucklandu dokonce! Předtím se mi tam líbilo. A pak už ne. Dokonce vůbec ne. Nejhorší byt na světě, pak nejlepší byt na světě a pak už mě to trochu přešlo a zase jsem ji mohla vidět a slyšet a pak volám a říkám:

„Kašlu na všechno, jedu s tebou do Ameriky! Sejdeme se za dva dny v Bangkoku?“
„Můžeme.“
„Ok, tak zatím.“

A čekal na mě na letišti. Poprvý v životě na mě někdo čekal na letišti. A přišel mi nejvíc vzdálenej na světě. Jak kdybych ho neviděla roky.

„To je divný. Přitom jsem se neviděli měsíc. Mám pocit, že tě neznám, že jsi cizí…“
„Máš pravdu, je to divný.“

A za chvíli už nebylo. Bangkok je dokonalej.

„Potřebuju se trochu odreagovat. Jen tak čumět a nic moc nedělat, možná sem tam něco malovat, číst a přemejšlet“
„Pojedeme k moři, do art města, tam se ti bude líbit…“
„Tak jo.“

A tak se každej den vzbudim a cejtim moře, dejchám ten slanej teplej vzduch a večer jezdím tím vzduchem na kole.

„A proč pořád maluješ tyhle podobný jeleny?“
„A proč proboha jako NE?!“